Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nová česká naděje nese jméno THE TRUTH IS OUT THERE. Tedy ne že by tato ostravská čtveřice byla za úplné nováčky, ale při vší úctě k předešlým jakkoliv solidním působištím jednotlivých muzikantů (CRASHPOINT a PIPI-DUPU) kápli hudebníci na to ořechové právě nyní. Je potěšující zjistit, že stran následování hudebních trendů už nejsme sto let za opicemi a propast mezi námi a západními zeměmi se v tvrděrockové sféře i díky albům, jako je toto, průběžně zmenšuje.
Důvodem je jednoznačně moderní (i módní) křížení žánrů, v tomto případě pak především toho hardcorového s elektronikou (resp. dubstepem) někde na pomezí THE DILLINGER ESCAPE PLAN, HORSE THE BAND a ENTER SHIKARI. Jistě, instrumentální úrovně borců z TDEP a jim podobných osoby odpovědné za tuto taškařici zřejmě jen tak nedosáhnou, avšak cit pro povedenou skladbu, výraznou melodii a hitové cítění jim nechybí. Debutové EP je tak díky své "délce" parádně natlakovanou záležitostí, která v podstatě ničím nezaostává za světem a hlavní otázkou tedy zůstává, zda model elektronicky laděného dusání spjatého s vypjatým corovým drcením a hitovými refrény nebude na dlouhohrajícím albu vyčerpán.
Zájemcům o poslech nabízí kapela možnost stáhnutí tohoto EP na http://ttiot.net/.
7,5 / 10
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
